Přihlásit

Jak jsem ulovil duháka

  • Zveřejněno v Přívlač

Jak jsem ,,ulovil“ duháka

 Byl večer, pondělí 30. srpna 2010 a já si jdu lehnout s pocitem, že zítra končí nejkrásnější období mé rybářské sezony. Období přívlače na pstruhových vodách!! Nebudu se rozepisovat o stavu našich potoků a říček, protože každý kdo na pstruhy chodí, tak ví, jaká je realita. Krutá, smutná a s ne příliš dobrou vidinou do budoucna. Ale o tom bylo už hodně řečeno i napsáno, a mě se ten večer honily hlavou jiné myšlenky. Myšlenky, které mi nedopřáli moc klidný spánek. Zítra končí přívlač na pstruhových revírech a já nechytil duháka!! Ano duháka, tu rybu, kterou hodně rybářů považuje za snadno ulovitelnou a poněkud hloupou. Už několikrát jsem se o něj cíleně pokoušel, třeba na revíru jako je Otava, ale prostě se mi nedařilo ho chytit. A stalo se i to, že můj kolega jich vytáhl několik a jelikož mě litoval, půjčil mi prut i s nástrahou a přenechal mi místo. Dával rady, ale když si po půl hodině vzal prut zpátky a na první nához vytáhl duháka přes 40cm, s lehkým úsměvem na rtech pronesl: ,,Ty si snad na ty duháky zakletej!!“. S tím jsem se nehodlal smířit. Vylezl jsem z postele a ještě překontroloval nástrahy na poslední letošní lov. Naděje umírá poslední, toho jsem se chtěl držet do poslední minuty, to bylo moje motto posledního dne. S těmito myšlenkami se mi daří usnout. Ráno nepotřebuju ani budíček, mám dovolenou, tak vyletím z postele jako politý živou vodou. Není ani 5:30, když nastartuju auto a vyrážím směr Nýrsko. Jistě v Západních Čechách by se našel lepší revír než je Úhlava, ale musel jsem být co nejblíže pracoviště (pracuji v rodinné stavební firmě), kdyby se objevily komplikace (majitel objektu s úpravami plánu). Cestou jsem se rozhodl, že začnu nad splavem u Bystřice. Je tam celkem dlouhý hluboký a klidný úsek. Auto nechávám za benzínovou pumpou. Rozbalit prut, zapsat a obutí broďáků je otázkou okamžiku. Cestou po proudu okukuju příhodná místa. Konečně přicházím k místu, kde jsem chtěl začít. Ještě vybrat nástrahu. Volba padne na smáčka. Ani se chudák malej gumovej nenaděje a letí do vody. Nechám ho propadnout na dno a začnu se snažit udělovat mu život podle toho, co si myslím, že bude pro ryby neodolatelné. Hop, hop, hop, cítím jak jigová hlavička poskakuje u dna. V duchu děkuju Radkovi , za ochotu při našich debatách o prutech na přívlač a rychlém vyřízení objednávky. Z děkování mě vytrhne silný úder do nástrahy. Přisekávám a cítím, jak se ryba urputně brání. Netrvá to příliš dlouho a krásný potočák odhadem 30+ již celkem unaven se nechá vézt k hladině. Sahám do kapsy pro foťák, ale nenacházím ho. Sáhnu do další a kde nic tu nic.

No nic, říkám si. Odepínám peán z vesty, natahuji se k rybě, pstruh zaklepe hlavou a háček bez protihrotu mi proletí kolem hlavy. Kdybych měl foťák, možná by mě mrzelo, že nemám fotku na památku. Ještě chvíli se snažím a pak postupuji dál proti proudu. V hlubší vodě se mi daří ještě několik potočáků průměrné velikosti odpovídající svazovému revíru. Když přicházím k proudnější a mělčí části úseku, měním smáčka za peří. Asi na druhý nához cítím jemné zaškubnutí, okamžitě přiseknu a další slušnější potočák toho dne dělá kotrmelce pár metrů od místa, kde stojím ve vodě. Snaží se jet proti proudu, ale to by musel mít alespoň o 20cm víc abych mu to dovolil. Už je unavený a pokládá se na hladinu. Bezprotihrotový jednoháček který má v horní čelisti, chytnu prsty, otočím a pstruh mi mizí z dohledu.

Několikrát nahodím a cítím vibrace u břicha. Sahám tedy pro telefon s očekáváním toho nejhoršího. Podívám se na display a vidím, že je opravdu zle. Po ukončení hovoru jsem vylezl z vody a chtě nechtě jsem musel odjet. Po pracovním frmolu, kdy čas utíkal opravdu rychle, jsem se dostal zpátky k vodě až po čtvrté odpolední. Rozhodl jsem se, že začnu chytat za benzínovou pumpou, dojdu až k mostu, odkud už se nesmí chytat a pak přejedu víš. Chytal jsem hlavně na twistříky a pěří, ale reagovali na ně jen potočáci. Po skoro dvou hodinách bez mé vytoužené ryby jsem začínal pochybovat o dnešním úspěchu, když jsem si vzpomněl na gumové nymfičky, které jsem ještě nepoužíval. Už jsem byl na dohled mostu, který ukončuje část revíru, kde se smí chytat. Krásný úsek celkem proudný a mělký s pěknými místy za balvany. Poctivě jsem prochytával každé nadějné místo. Najednou si všimnu, že za mnou na kole někdo zastavil a sestupuje po betonových schodech až k vodě na betonovou podestu, která je víc jak metr nad hladinou. V ruce má krátký teleskop a na košili připnutý peán. Podívá se na mě: ,, Nazdar mladej, tak jak dneska jdou??“ . Odpovím, že mám samý potočáky, ale většinou malí a že bych si přál duháka. Pán se najednou rozpovídal: ,, Jo duháky sem dávali, ale to už je měsíc. Tady na tom místě jich bejvalo. Pokaždý jsem tady vytáhnul i pěknýho potočáka, ale teď už je to horší!“. S těmito slovy nahodil přibližně tak 6cm dlouhého twistra a přitom vyprávěl, jak stačilo půl hodiny a rybář šel domů a měl pstruhy přes 30cm. A dneska je rád, když chytne jednoho nebo dva. Slýchávám to často, ale dnes je dnes. Párkrát takhle protáhl twistra a tak nějak potichu mi povídá: ,,Mám tu něco, na co chytám ty největší pstruhy“. S očekáváním hledím na pána. A on vytáhne z kapsy kraťasů igelitový sáček a v něm malého mrtvého hrouzka!!!!!!!!!! Nevěřícně na něj koukám. Napíchne hrouzka na jigovou hlavičku prapodivným způsobem a nahazuje. Pomalu navíjí, když se zmíním o tom, že mi to přijde jako nesprávné, dostanu odpověď : „Jestli nejsi rybářská stráž, je ti do toho prd“.Když vylézám na břeh tak slyším, jak mi pán oznamuje, že už mu po tom jdou a když se na něj podívám, vidím jak zvedá pstruha kolem míry na beton. Odvrátím od něj svůj pohled a ani nechci vidět jaký má pstruh osud. I kdyby mu daroval život, tak jaké má ta nebohá ryba vyhlídky na přežití? Potom co je doslova mrsknuta na beton, je vzata do suché ruky, která jí zmáčkne a silou bude rvát nepřiměřeně velký hák s protihrotem z tlamky! Nemám radost z té odpovědi, kterou jsem si sám dal. Jdu zpět k autu. Cestou přemýšlím o rybářské etice a rybářích. Nejsem čistě zastánce chyť a pusť, ale ohleduplnost k rybám by měla být samozřejmost každého. Když nasednu do auta, přemýšlím, kam vyrazím. Domů, proti proudu nebo zakončit na nějakém malém potoce, kde duháci nejsou a pokusit se ulovit nějakého zapomenutého pána tůně??? Posilnil jsem se pár loky vody a připomněl si motto dne. Navíc mám ještě jedno ,,eso v rukávu!“. Je to místo, kde jsem viděl, jak pěkný duhák spadl muškaři a unavený bojem byl strhnut proudem do tůně pod jez. Startuji a s novou nadějí vyrážím. Odbočuji na silnici, která vede souběžně s řekou a hledám kde zaparkuji. Daří se mi zaparkovat naproti místu, kde se vlévá náhon, který teče kolem koupaliště zpět do řeky. Skládám prut a podívám se na nedaleký menší ze dvou jezů, který je moje eso. Jdu po chodníku níž po proudu a vidím muškaře. Asi o dvacet metrů dál je další. Obcházím je a jdu k proudnému úseku naproti Okule. Ale v proudech stojí další muškař, který zdolává rybu. Jdu tedy k němu a on bere do dlaně lipana odhadem kolem míry. Zvedne ho lehce nad vodu, ukáže mi ho a šetrně pouští. Zdravím a vyzvídám, jak se mu daří. Odpověděl, že nic moc, protože už tu byli dva před ním. Chvilku si povídáme a ptám se ho, jestli mu nebude vadit, když prochytám tůň pod kamenným splávkem u železného mostu. Dostalo se mi vřelé odpovědi a s popřáním dobrý rybařiny jdu rovnou k tůni. Připravenou mám pořád gumovou nymfu.

První nához! S nymfou klepu o dno, ale odezva žádná. Nahazuju k protějšímu břehu, kde proud vytváří prvotřídní vracák. Asi na třetí nához do toho místa mi nymfa opravdu ztěžkne. Zasekávám a cítím souvislí tah. Ryba začíná klepat hlavou, ale žádné kotrmelce ani výskoky se nekonají. Rybu nevidím, drží se v proudu u protějšího břehu. Opírám se tedy víc do prutu a získávám lehčí převahu, ale je tu další výpad do proudu a jsme tam, kde jsme byli. Celkem dlouhého souboje si všiml i muškař a popochází vodou až ke mně. Ryba se pořád drží v bublinkách a není vidět. Už ale cítím, jak je tah slabší a začínám získávat silnou převahu. Rybu vytahuji do klidnějšího proudu a už vidím, kdo byl můj protivník. Opravdu veliký siven. Takového jsem ještě nechytil. Byl krásně zbarvený a už solidní hák na spodní čelisti prozrazoval, že se jedná o mlíčňáka. Poslední výpad do půlky tůně, několik úderů hlavou o hladinu, ale víc síly už v sobě nenajde. Velikou rybu podebírám a i s podběrákem nechávám ve vodě. Vyháčkuji. Podívám se na muškaře a přijímám gratulaci. Měříme ve vodě a míra ukázala 41cm. Lituji, že jsem pro spěch k vodě zapomněl foťák, už podruhé za jeden den. Ryba se mrskne v podběráku a málem se osvobodí. Přes rameno slyším: ,, Nepouštěj ho!! Takhle velikej už dělá víc škody než užitku“. V těch slovech nacházím logiku. Siven se u nás ve volný přírodě téměř nevytírá, a ve slabé populaci malých potočáků je taková ryba opravdu celkem nežádoucí. Rybu usmrcuju a dávám do brašny. Přítelkyně alespoň uvidí, že umím chytat větší ryby. Chvilku se bavíme o tom, kde se tady asi vzal. Už se blíží osmá hodina večerní a tak se se svým chvilkovým společníkem loučím a pádím rovnou pod splav. Míjím svoje auto i muškaře, který chytá ve výtoku náhonu. Jdu rovnou pod splav. Zabrodím se opatrně na konci podjezí. Věřím pořád nymfičce. Nahazuji s lehkou nervozitou. Očekávám útok. Ten se nedostavuje ani při dalších hodech. Měním tedy za smáčka černé barvy. Párkrát s ním orazítkuju dno a cítím záběr. Ryba neklade veliký odpor a už vidím, jak pod hladinou dělá pstruží dorostenec kotrmelce. Při jednom z kotrmelců se vyháčkuje sám a prchá zpět do bezpečí. Nahazuji znova a znova. Měním černou za bílou a bílou za oranžovou. Nic se neděje. Zkouším tedy peří. Světlé s křiklavým, pak tmavé, ale úspěch se nedostavuje. Hledám v krabičce s nástrahami nějakou spásu. Něco co jsem opomněl a co mi přinese tíženou rybu. Vezmu do ruky malého woblera. Jeho oranžovo žluté boky a bíle bříško je tou poslední nástrahou co letos proženu pstruhovou vodou. Je to opravdu osvědčená značka. Už jsem s ním lovil ryby ve dnech, kdy ostatní nástrahy selhaly. Rozhoupu poslední naději na úspěch a při dopadu do zpěněné vody jezu okamžitě začnu navíjet. Vibrace špičky dokazuje precizní chod nástrahy. Plně se koncentruji a nevnímám ani hučení vody. Vibraci přeruší prudký náraz. Ryba okamžitě po ataku vyletí z vody nad hladinu. Ale je to potočák. Míru má a brání se srdnatě. Rychle mění směry svých výpadů a já si souboj užívám. Snaží se woblera zbavit. Přitahuji si ho pod nohy. Jednoháček jde z tlamky lehce. Pstruh zajede ke dnu a po krátkém odpočinku zmizí. Další nahození. Wobler se ke mně blíží a když pár metrů ode mě uvidím za ním černý stín, zpomalím navíjení. Adrenalin se mi vlil do žil. Zná to každý rybář. Najednou tělem otřese vzrušení kterému se málo co vyrovná. Párkrát pomaleji zatočím kličkou a pak zrychlím. Co se odehraje v následných vteřinách jsou momenty, které se nezapomínají. Stín vystřelí za nástrahou a atakuje ji už skoro pod mýma nohama. Instinktivně sekám. Wobler mi přistane na hrudníku a sklouzne po vestě do vody. Po rybě zůstalo jen pár vlnek na hladině, které s proudem mizí jako mizí nadšení z mé tváře. Stojím ve vodě a uvědomuji si, že jsem se snažil zaseknout moc brzo, kdy ryba zaútočila s otevřenou tlamou. Stává se to spousty rybářům po celé naší republice a stalo se to i mě. Asi daň za mojí nezkušenost. Vzrušení teď vystřídalo zklamání a vztek.

Z celkem hlasitého nadávání sám sobě mě vytrhne pozdravení. Pro svoje soustředění a hukot vody jsem nezaregistroval muškaře, který se přesunul ke mně. Pro svůj vztek jsem ani nepozdravil a povídám: ,,Viděl jste to jak jsem to já deb.. posr..???“ . Na jeho radu ještě zkouším několikrát nahodit, ale po rybě jako by se zem slehla. Když se na něj znovu obrátím, usměje se a se slovy: „To se stává každýmu“, popojde vedle mě. Nabízím mu přenechání místa. Už nebudu chytat. Jsem pokořen. Sednu si na kámen a složím prut. Povídáme si a já se svěřuji s tím, že letos jsem nechytil duháka. Nevadí, ten přijde, snaží se mi pán zvednout náladu, ale moc se mu to nedaří. Pozoruji, jak nymfami bagruje podjezí. Dívám se na šňůru, která plave po hladině. Rozebíráme stav rybí populace a šňůra se zastaví.

Se slovy: ,,To je drbanec!!“ , zasekává. Postavím se a uvidím, jak překrásný duhák vyskočí nad hladinu. Voda, kterou rozstříkne, dopadne až na mě. Ryba se brání opravdu divoce. Klepe hlavou ze strany na stranu. Podniká rychlé výpady do stran. A je tu další skok a s ním další lehká sprcha. Je úžasné, jak se tyto ryby brání. Pstruh se rychlým výpadem do bublinek ztratí na chvíli z dohledu. Další výskok ale už o poznání méně vysoký. I agresivního klepání hlavou ubývá a rybě viditelně docházejí síly. Znovu pokus o únik do víru bublin se nedaří. Začíná vířit na hladině a pomalu se pokládá na bok. Při prosbě o pomoc podebrání ryby mě nemusí zápasející rybář dvakrát pobízet. Stoupnu si vedle něj a čekám, až mi rybu přivede do podběráku, který je docela veliký. Podaří se hned na první pokus. Podávám hrdému rybáři jeho podběrák i s úlovkem. Dívám se na krásnou jikernačku. Její silné tělo teď bez hnutí leží v trávě. Jen lapá po dechu.

Gratuluji rybáři, který je šťastný. Radost dá najevo zvláštním způsobem, slovy: „To mě stará určitě pochválí a pustí na pivo.“ Chtěl bych si jí alespoň vyfotit. Zatím co je ryba měřena, vytáhnu mobilní telefon a udělám si několik fotek s dovolením rybáře. Mušku má ještě v koutku tlamy. Metr ukazuje 45cm. Rybář se k rybě sehne a jedním úderem bere rybě život. Položí ji znovu na bok. Ryba je uložena do igelitové tašky a dána do batohu. Ještě jednou gratuluji rybáři a loučíme se. Jde zkusit ulovit další ryby..

Už je celkem šero,když přicházím k autu a zouvám si broďáky. Vše sbalím do kufru. Než nastoupím, tak si prohlédnu celý úsek řeky, který je možno spatřit. Ještě spozoruji, jak se rybář snaží ulovit další podobný úlovek a k pivu dostane třeba i kořalku. A on i jeho paní budou spokojeni a šťastní. O tom by přece rybařina jako taková měla být. O radosti z pobytu v přírodě. O krásných soubojích, kdy adrenalin teče v žilách místo krve. Ale to možné nebude, když se příroda změní. Když jedinou velikou rybou bude pár nasazených, které se kolikrát nemají čas ani adaptovat.

Určitě se sem vrátím a budu se znovu a znovu snažit. Někdy budu zklamaný, ale pevně věřím, že i mně se někdy poštěstí souboj s tak krásnou rybou, jakou je duhák.

Autor: Radek Heidtke

Další informace

Číst dále »
Přihlásit se k odběru tohoto kanálu RSS